Anastasiia Sihnaievska
Poslední dva měsíce byly / jsou nejtěžší v mém životě. Protože když si ke konci roku třeba jen velmi schematicky zkusila shrnout, co jsem za ten rok dokázala, došla mi jedna bolestivá věc, která se točí v mé hlavě pořád. *kdyby nebylo Rusů, můj život by vypadal úplně jinak* Byl by lepší. Lehčí. Plnější. Takový, jaký jsem si ho kdysi představovala. Znáte ty debilní otázky na pracovních pohovorech typu: „Kde se vidíte za pět let?“ Já už na ně nedokážu odpovědět. A dříve jsem uměla. Před únorem 2022. Teď v prosinci jsem žila nadějí, že konečně pustí tátu domů, a on za poslední skoro 4 roky bude mít svoji 2. dovolenou a stráví je v zahraničí, se mnou, mámou a sestrou v Praze. První naděje se ale rychle rozplynula a já se téměř smířila s tím, že se mé plány znovu nenaplní. Na Štědrý večer mi máma se sestrou poslaly video, jak sedí doma při svíčkách. Ne proto, že by měly zvláštní náladu. Ale proto, že nejde elektřina. Táta je v zákopu. Já jsem v Česku. A pak přišel malý povánoční zázrak. Táta dostal opušťák. Moje rodina nakonec mohla přijet za mnou do Prahy. Poprvé po dlouhé době se opravdu vyspali. Bez sirén. Bez strachu, že je v noci probudí výbuch. Ráno se probouzeli v tichu. Procházeli jsme se městem a oni byli okouzlení Prahou. Její krásou a klidem. Ale ještě víc lidmi, se kterými jsem je seznámila. Chtěla jsem, aby věděli, jací jsou Češi. Táta byl hodně dojatý a upřímně šťastný, že poznal lidi, co podporují Ukrajinu a taky jeho. Na pár dní jsme si dovolili žít normálně. Smát se. Jíst spolu. Mlčet spolu. Být rodina. Táta pekl jablečný koláč. Se sestrou jsme se dívaly na nějaké hloupé pořady na YouTube. Máma chystala večeři. Bez poplachů, bez nebezpečí, všichni spolu. Jako kdysi. Odjíždět z domova v březnu 2022 bylo strašně děsivé. Ale tehdy jsem šla do neznáma, a neměla jsem moc času přemýšlet, co bude dál a o co přicházím. Prostě jsem přežívala a nedbala na budoucnost. Dnes je to jiné. Uvědomění je víc. A s ním i pochopení, že návrat k tomu, co bylo, už nikdy nepřijde. A poztrácený čas se nedá kompenzovat. Když se rozjel vlak a oni znovu odjížděli, cítila jsem fyzickou bolest. A čím větší byla vzdálenost, tím silnější byla. Teď cítím obrovskou vinu. Za to, že dělám tak málo pro to, aby se můj život i život mé rodiny mohl vrátit k normálu. Že to nikdy nezvládnu. Protože to prostě nejde. Když celý den koukáte na fotky z Ukrajiny, čtete zprávy, a večer si stoupnete do sprchy s teplou vodou, chce se vám křičet bolestí a studem, že vy to máte… a lidé doma ne. Život v bezpečí se stává nesnesitelným. A i když v mém případě v podstatě nemám i bezpečí. -
Jmenem Ukrajinců v Česku a mých známých, co jsou v armádě, vyjadřuji upřímné poděkování pánovi předsedovi Okamurenkovi a taky určitě pánovi pornoposlanci Rajchlenkovi, co tak snaží držet fokus info prostoru na otázce podpory Ukrajiny! 🇨🇿💪🏻🇺🇦 Vykopeme russáky z UA spolu! -
Moji nejdražší Ukrajinci na dovolené v Česku. A i když to nebylo přímo na Vánoce, a i když tatínkovi povolili vycestovat do zahraničí až na druhý pokus, a i když se to celé stalo spontánně, hekticky a úplně bez plánů … přesto jsou to pro mě bezpochyby ty nejšťastnější dny od 24. února 2022. Protože naše rodina je zase spolu aspoň na chvíli. -
